1. díl - Takový průměrný začátek

12. července 2018 v 13:28 | 1. 5.
"Za 10 minut přistáváme," ozve se z reproduktorů po celém letadle. Otevřu líně oči a podívám se z okénka dolů na ostrov, který se už brzy stane mým novým domovem. Než se úplně probudím, zalehnou mi příčinou nízkého tlaku uši. Letadlo přistane a já musím vystoupit pryč.
Poprvé okusím vůni a půdu Kalosu. První věc, která mě na jeho pohled napadne je až strašidelná podobnost se Slateport City, kde jsem vyrůstala. Tohle město vypadá slibně. Ale opak je pravdou. Sebevědomě si vykračuji městem a obdivuji památky Lumiose City, které si ihned zakresluji do svého bločku. Hodně rychle mi ale začne žaludek dávat signál, že je čas na jídlo a v tu ránu si to uvědomím: Kde to sakra jsem? Samozřejmě mě ale nenapadne nic chytřejšího než jít dál po památkách a příležitostně se cestou najíst. To se ale nakonec ukáže jako naprosto nejhorší nápad, protože mě to zavede až na okraj města, kde není po člověku ani stopa. Vracím se tedy zpátky a po půl hodině chození se konečně dočkám. Na lavičce uvidím tmavovlasého kluka zahraného do nějaké hry na jeho iPhonu. Umírám hlady, a tak na nic nečekám a hned se k němu valím, abych se zeptala na cestu. Zaťukám mu na rameno, aby mě zaznamenal. "OMG!!" vystřelí rychle z pusy. Mám pocit jakoby mi chtěl začít nadávat. "Pardon, nevíte, kde je poblíž nějaký rychlý občerstvení?" zeptám se nevinně. "No jo, to vim. Stačí tady zahnout doleva a potom jít asi 200 metrů rovně," odpoví s nezájmem a hlavu opět skloní do mobilu. Potichu poděkuju a vydám se tím směrem. Naneštěstí se znova ztrátím. Už se stmívá a já od dopoledne nic nesnědla. Začíná se to mírně projevovat na mý chůzi. "Slečno, je vám dobře?" zastaví mě neznámá dívka v podobném věku. "Nevíte, kde bych si tady mohla koupit něco k snědku?" "Vím, stačí zahnout doprava. Je tam stánek s párkama v rohlíku." usměje se. "Jsem tady první den, mohla byste mě tam prosím zavést?" Dívka se tomu trochu zasměje, ale nakonec nemá nic proti. Obě si objednáme párek v rohlíku a sedneme si spolu pod slunečník. Chvíli je trapný ticho, a tak dívka na nic nečeká a využije volný čas k seznámení. "Já jsem Ariana," představí se mi. "Já Tiffany. Ještě jednou moc děkuju," odpovím. Nakonec se docela dobře zakecáme a dozvíme se o sobě spoustu věcí. Když se ale obě najíme do syta, Ariana se se mnou začne loučit. Trochu znejistím, protože mi je jasný, že pokud mi někdo nepomůže najít pokemonní středisko, kde bych mohla zůstat přes noc, asi budu spát na ulici. "Hele, nezavedla bys mě prosím ještě do pokemonního střediska?" zeptám se a pokusím se udělat psí oči. "A nemám s tebou rovnou putovat po Kalosu?" zasměje se hlasitě. "To beru!" zareaguju ihned, i když mi je jasný, že to nebylo myšleno vážně. Ariana protočí oči. "No, s tebou aspoň nebude nuda," řekne nakonec. Ťukneme si pěstí na známku dohody a odcházíme do centra.
Související obrázek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama